Ondřej Kurka, odchovanec opavského nohejbalu, aktuálně hráč TJ NBC 88 Vítkov a extraligového Climaxu Vsetín.
V kolika letech jsi začal s nohejbalem, kdo tě k němu přivedl a co tě na něm v prvopočátcích tvé kariéry zaujalo?
S nohejbalem jsem začínal tuším v 5. třídě základní školy, takže cca v 10-ti letech. Přivedl mě k němu můj děda, Rudolf Širocký. V té době trénoval tým NK Opava, ve kterém hrál i jeho syn, můj strejda, Jan, známější jako žuňa. Jednalo se o velmi kvalitní tým, matně si vzpomínám, že v té době hrál na špici 1. ligy a v minulosti si snad zahrál i nejvyšší soutěž. Členem sestavy byli v té době např. stále aktivně hrající Lumír Gebel nebo Tomáš Ertelt.
Děda mi řekl, že jestli chci taky hrát, mám přivést alespoň 3 kamarády a bude nás trénovat. Už to byl pro mě nepředstavitelný úspěch, protože do šesti let mi prorokoval kariéru maximálně v jediném sportu - šachy.
Tak jsem přišel s kamarády a hráli jsme. Bohužel v této sestavě ne moc dlouho. Následně se celá záležitost opakovala i s novými spoluhráči, kteří v tomto případě vydrželi asi 2 roky. Pak už nic.
Kdo znal mého dědu, tak ví, že byl složitá povaha. Tréninky byly kvalitní, ale tu jeho náročnost ve spojení s cholerickou povahou spoluhráči většinou moc dlouho nevydrželi. Takže jsem vlastně ani v žákovské kategorii většinu času neměl s kým trénovat. Od dorostu pak už vůbec. Do toho skončili s nohejbalem i hráči opavského mužského týmu, který se také rozpadl ještě dříve, než jsem mohl začít trénovat s nimi. Prostě pech, který se mi dlouho nedařilo vyřešit.
Přitom si vzpomínám, že jsem byl od prvního tréninku naprosto nadšený a na hřišti bych byl nejraději pořád. Líbilo se mi hlavně to, že nohejbalové zápasy jsou rozmanité a pořád se něco děje. Nehrozí, že se za zápas nepotkám s míčem. Jde přitom hlavně o techniku, strategii a psychiku - což jsou pro mě ty nejzajímavější části každé hry. Možná i proto jsem si vybral práci, kde je kladen důraz na stejné aspekty. Dodnes jsem unešený z toho, když se někomu povede těžký výběr, nahrávka, úder, nebo nejlépe - dostatečně zmást soupeře, což má stejný efekt.
Co ti nejvíce pomohlo v tvém nohejbalovém růstu?
Řekl bych, že to byly 4 faktory.
Prvním byl bezesporu děda. Jeho nohejbalové myšlení bylo na svou dobu neuvěřitelně systematické i progresivní. V drtivé většině věcí s ním dodnes souhlasím, ať už co se týče taktiky, techniky, nebo dalšího směřování nohejbalu. Typickým příkladem jeho přemýšlení byl např. důraz na smečovaný servis, který prosazoval už před těmi cca 20 lety. A možná déle, ale u toho jsem nebyl. Nebo se třeba poprvé podíval na mladého Jirku Holuba a prohlásil, že tzv. naskakované smeče jsou budoucnost nohejbalu. V tom jsem mu bohužel nebyl schopný vyhovět, ale z tréninku máme alespoň nějaká vtipná videa. Doporučuju např. Bačíkův pokus, který se v té době překvapivě objevil na tréninku, zaznamenaný na následujícím videu:
Navíc třeba neuvěřitelným způsobem rozuměl disciplíně jednotlivců, i když ji sám nikdy nehrál. Zeptejte se Petra Bubniaka na cestu k jeho titulům.
Děda měl zkušenosti z jiných sportů, které hrál na vysoké úrovni, vč. fotbalu a hokeje. Nad hrou i každým pohybem hráče přemýšlel do detailu. Nikdy jsem od jiného trenéra neslyšel, že by se podíval na hráče jak kope smeč, a poradil, že má např. špatně postavenou stojnou nohu, míč příliš před sebou nebo za sebou, že k razantnějšímu úderu musí používat i ruce, vběhnutí do míče, že se dostane výš nohou, když dá dolů rameno apod. Takové ty detaily, u kterých hráč neví, kde je problém - děda většinou věděl.
Druhým faktorem byla možnost tréninku s kvalitními spoluhráči. To je něco, co mi v kariéře hodně dlouho chybělo, a dodnes si vážím každé takové příležitosti. V této souvislosti bych chtěl apelovat na mladé nohejbalisty, kteří tuto možnost mají, ať ji maximálně využijí. V nohejbalovém světe nikdy nevíte, kdy o ni přijdete.
Doteď jezdím na tréninky minimálně hodinu tam a zpátky, ale už mám alespoň řidičák, vlastní auto a možnost zorganizovat si čas sám. Zlom v tomto smyslu přišel na přelomu roku 2015 a 2016, když jsem se z Prahy přestěhoval zpět do Opavy a založil si tady vlastní advokátní praxi. Do té doby byl život zaměstnance ve velkých advokátních kancelářích s nohejbalem prakticky neslučitelný. Většinou jsem nebyl schopný odejít o půl čtvrté z práce, abych byl v 5 na tréninku na druhé straně města. Měl jsem možnost trénovat spíše výjimečně a postupně mi k tomu více a více scházela i vůle, protože logicky nepřicházel žádný progres. Potom to samozřejmě ani v zápasech nebylo ono, tak mě to nějak přemohlo. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem pár let nehrál nohejbal vůbec.
Na konci roku 2015 jsem se z nostalgie přijel podívat na domácí zápas Vsetína a tehdejší trenér Vsetínského B týmu mi nabídl, abych s nimi začal zase hrát. Rozhodl jsem se, že to zkusím, ale tentokrát jedině naplno. Bylo mi 28 a uvědomil jsem si, že by mi bylo líto se za pár let podívat na svou nohejbalovou kariéru s vědomím, že jsem nikdy neotestoval svůj nohejbalový potenciál, dokud to ještě šlo. Tak jsem si řekl, že ještě zkusím, jakým nohejbalistou bych mohl být, kdybych k nohejbalu přistupoval poctivě. Tak to teď zkouším a musím říct, že od toho roku 2016 se na hřišti cítím každý rok lépe, i když mé tělo protestuje víc, než dříve.
Začal jsem nad nohejbalem také přemýšlet. Každý hráč je jiný, stavbou těla i projevem na hřišti. Proto by každý hráč měl v tréninku také klást důraz na trochu odlišné věci. Přitom v nohejbale je velmi málo trenérů, kteří by s tím uměli pracovat. Proto jsem se musel sám zamyslet nad tím, jaké mám ve hře silné stránky a slabiny, a podle toho si stanovit, co musím zlepšit. Největší slabiny samozřejmě nemůžu prozradit, ale vyšla mi z toho hlavně nutnost zaměření na strečink, větší dynamiku, nutnost změny techniky některých úderů (tak, aby se zvýšila jejich kvalita, nebo aby byly pro polaře méně čitelné) a zařazení úderů dalších. To mi strašně pomohlo, získal jsem více možností útoku a tím zlepšil i údery stávající. Každá varianta úderu, kterou je nohejbalista schopný kopnout, otevírá větší prostor pro uplatnění i všech úderů dalších, protože polaři si toho musejí pohlídat mnohem víc. To jsem si pro sebe vyhodnotil jako jedinou možnou cestu k výraznějšímu zlepšení, protože jsem nikdy nebyl, a asi ani nikdy nebudu tím klasickým ranařem, který, když jde do tuhého, do toho prostě co nejvíc praští.
Samozřejmě, tohle jsem měl udělat už dávno. I když asi nikdy není pozdě, naučit se úder je pouze jedna část úspěchu. Správně ho použít a mít k tomu dostatek odvahy, je už otázka mentálního nastavení a zkušeností, které přicházejí časem. A řekl bych, že v tom mám ještě velké rezervy. Pořád mě baví zkoušet něco nového, ale s ohledem na svůj věk asi už dává větší smysl spíše se soustředit na správné využití toho, co už umím.
Posledním faktorem jsou tedy právě zkušenosti a s tím související mentální nastavení. Hlava rozhoduje o tom, do jaké míry své schopnosti zvládnete přenést i do zápasu. Sice už toho mám odehráno relativně dost, ale v posledních letech jsem výrazně změnil styl a v mnoha aspektech začínám od začátku. Až zápasy s opravdu těžkými ukazují, zda jde o správnou cestu a na čem mám dále pracovat. A zároveň si v lepším případě ověříte, že se s každým dá hrát. Takových zápasů jsem už po návratu do Vsetína naštěstí několik stihl a každý z nich mě posunul o něco dále. Přesto cítím, že to stále není ono. Proto doufám, že se i v této sezóně dostanu do co nejvíce extraligových zápasů (resp. v aktuální sezóně zápasů ligového poháru).
V jakých klubech a soutěžích jsi působil?
NK Opava, v dorostenecké kategorii pak rok v Přerově, rok v Kroměříži a od té doby ve Vsetíně s pětiletou přestávkou, kdy jsem první dva roky z ní působil v Čakovicích.
Jaký je tvůj největší nohejbalový zážitek?
Nemůžu nezmínit dva extraligové tituly se Vsetínem. To byl skvělý zážitek, který bych si rád ještě zopakoval. Bohužel se mi nesplnil sen si v superfinále kopnout a ideálně nějak výrazněji promluvit do vývoje.
Ze starších zážitků rád vzpomínám na dorosteneckou ligu, kdy jsme za Vsetín hráli ve výborné sestavě složené z hráčů Vsetína a Modřic, včetně Kuby Pospíšila a Petra Topinky. Bohužel se to nepovedlo dotáhnout až k titulu, ale 2. místo bylo v tehdejší konkurenci taky pěkné a navíc šlo o mou první větší medaili. Nebo první zápas za Čakovice proti Vsetínu. Kluci ze Vsetína mě tak dlouho hecovali, že mě do Čakovic nasadili jako virus, že když odjížděli s tím, že jim virus sebral 4 body a utkání skončilo 5:5, dost mě to pobavilo.
Rád vzpomínám i na spoustu turnajů. Hodně jsem si užil např. poslední smeč 2019, kde jsem hrál na oblíbené pozici v poli a kdyby bylo v nohejbale fungovalo jestřábí oko, stačilo by to na semifinále
Kdo byl nebo je tvým nohejbalovým vzorem?
Těžká otázka. Blok bych chtěl mít jako Karel Bláha nebo vlastně jako kdokoliv z Varských, útok jako Zdeněk Kalous, nahrávku a pole jako Lukáš Rosenberk. Chtěl bych být všestranný jako Honza Chalupa a hlavně bych u toho chtěl vypadat lehce jako Franta Kalas. To vše při vědomí, že jsem nezmínil Bačíka, takže už si asi za Vsetín nezahraju.
Jaká je tvá nejoblíbenější disciplína?
Mám rád všechny. Jen čekám, až někdo pochopí, že jsem primárně famózní polař.
Jaký je tvůj momentální nohejbalový cíl?
Mít vůli pokračovat co nejdéle v nastaveném tréninkovém procesu. Uvidíme, kam mě to dovede. Rád bych, kdybych nasbíral co nejvíce startů proti těžkým soupeřům v extralize a ideálně se delší dobu prosadil do prvních dvou sestav dvojic a trojic ve Vsetíně.
No a tento rok se určitě pokusím o jedinečný double (vyhrát soutěž družstev MSK a také ligový pohár).
